Řád nebo svoboda?
2.6.2013
(vážně i nevážně o umělci a jeho umění :)
Figurativní obrazy Lukáše Orlity jsou formou alegorického a archetypálního zkoumání člověka a jeho postavení ve světě touhy, „reality“ a „naplnění“. Autor přiznává, že je ve svých vizuálních představách významně inspirován i světem sci-fi, světem kybernetického propojení živého organismu se stroji, které mají vylepšit lidskou „nedokonalost“, či případně vyrušit „handicap“. Tato odvěká žízeň člověka, jež je vyjádřením lidské touhy po sebezdokonalení, touhy po životním ulehčení a přežití v nepřátelském prostředí vůbec, často nabývá absurdních poloh. Není pochyb, že všem těm současným úžasným techno-udělátkám člověk otročí více, než že by díky ním získal svobodu, po které tolik prahne.
Ví vůbec člověk, co to ta svoboda vlastně je?
Lukáš Orlita se ve svých nejnovějších obrazech vydal cestou objevování nových způsobů vyjádření, cestou větší malířské svobody, kterou se sice snaží spoutat určitými nabytými zkušenostmi, ale zároveň nechává velký prostor pro náhodný a překvapivý vývoj v obraze, pro vývoj, který tajuplně ovládá podvědomí. Obrazy jsou často malovány s přestávkami v průběhu i několika měsíců. Kompozice, jež najednou ztratily svůj intenzivní smysl, jsou bez lítosti překrývány novými kompozičními nápady, byť jsou původní spodní vrstvy záměrně přiznávany a hrají svůj part. Autora v poslední době mnohem více zajímá živelný vývoj v obraze, jakoby tím chtěl přiznat, že nic není stabilní a trvalé. Nejistota není ve skutečnosti problém. Je zdrojem poznávání a posunu ve vnímání.
Na otázku, co je více, jestli řád nebo svoboda (konkrétně, jestli řád tvoří svobodu nebo svoboda řád), jsem před časem odpověděl, že se jedno neobejde bez druhého. Odpověď mi na mysl přišla rychle, avšak s postupujícím časem jsem si uvědomil, že otázka je mnohem hlubší a nedá se na ni tak snadno odpovědět. Dalo by se říct, že je to živý a neustále proměnlivý proces, ve kterém hledání vzájemné rovnováhy je pravděpodobně nejpodstatnější smysl. Avšak v určitý čas je potřeba nechat působit tu polohu, které se člověk nejvíce bojí nebo se jí vyhýbá, což je paradoxně ono vyrovnávání.
Malování obrazů autor vnímá nejen jako živý, magický nástroj zkoumání a objevování sebe sama, ale je to také způsob, jak sebe sama utvářet do podob dříve nemyslitelných. A tímto způsobem míní autor oslovovat i diváka. Pro diváka nejsou obrazy jen jakýmisi barevnými tapetami či zvláštními záznamy malíře, kterými si člověk-divák zdobí prostor kolem sebe, nejsou jen výpovědí o estetickém, psychologickém či zájmovém rozměru pozorovatele obrazu, nýbrž jsou ve skutečnosti nástroji neustálého psychického působení a přetváření diváka.
V současném světě nemají malované obrazy významný prostor a působí vedle hemžících, proměnlivých a pomíjivých „mediálních obrazů“ neškodně. Svou sílu mají však stále pro diváka, který je ochoten se „zastavit“.
MgA. Lukáš Orlita